sobota 15. října 2016

Jan Tomek: Austrálie? Těším se, že poznám nové lidi



Honza Tomek v dresu Regensburgu Foto: Ján Jabrocký

Jan Tomek začínal s baseballem ve Frýdku-Místku. Později však odešel zkoušet štěstí do Brna, kde s Draky získal Mistrovský titul. Později odehrál dvě sezony v blízké Ostravě, aby nakonec zakotvil v německém Regensburgu. Nyní má před sebou štaci u protinožců, když stráví zimu hraním baseballu v australském Brisbane. My jsme jej zastihli ještě před odletem, když Honza čekal na vyřízení víz a požádali je o rozhovor. Povídali jsme si o jeho baseballových začátcích, kdy naposledy pálil nebo co by vzkázal mladým baseballistům.


Ahoj Honzo, ty jsi s baseballem začínal ve Frýdku-Místku. Vzpomeneš si ještě na své úplné začátky, jak ses k baseballu dostal?
Když jsem měl asi šest let, tak jsem chtěl hrozně trénovat karate. Jenže tam brali až od devíti let. Mamka mě však chtěla dát na nějaký sport. Vždy říkala, že na hokej mě nedá, protože měla strach, abych nechodil domů s vybitými zuby a podobně. Taťka se znal s panem Chlebkem, svým bývalým spolužákem ze školy, a protože Chlebkovi se motali kolem baseballu, tak mě také přihlásil. Tak jsem v šesti letech začal hrát baseball. Pamatuji si, že jsem byl jednoznačně nejmladší. Z tréninku jsem chodíval mnohokrát s pláčem a říkával, že již tam nikdy nepůjdu. Mamka však nad tím pokaždé mávla rukou s tím, že uvidíme příště. Postupem času ale začali přicházet mladší kluci a bylo to lepší. Když si teď dobře vzpomínám, tak jsem prvních pět let ani nehrával ve své kategorii. Začínal jsem hrát v kadetech. Navíc nás bylo málo a já v tom věku musel hrávat na třetí metě. Na pálce jsem byl rád, když jsem dostal alespoň míčkem do hlavy a získal tak metu zdarma, protože jsem nebyl schopný nic odpálit.

Myslíš, že ti hraní se staršími kluky v začátcích pomohlo?
Určitě jsem se „otrkal“. Na druhou stranu mně kluci neodstrkovali. Pamatuji si, že jsem si na tréninzích házel s Martinem Drongem. Dá se říct, že si mně ti starší vzali pod svá křídla. Takže problém se šikanou nebo něčím podobným u nás nebyl. 

Když se podíváš zpátky, tak na kterého trenéra rád vzpomínáš?
Když se na to podíváme obecně, tak to byl Pavel Chadim, který mně v jedenácti letech pozval do reprezentace. Do té doby jsem prakticky ani nevěděl, že nějaká reprezentace existuje a prostě jsem pouze hrál baseball. Dnes si ještě živě vybavuji, jak jsme tehdy seděli večer u televize a taťkovi volal Pavel Chadim, jestli bych se mohl dostavit na reprezentační sraz. Taťka to položil a říká, že mu volal trenér Chadim. Prý chce, abych se dostavil na reprezentační výběry. Tak jsem jen pokrčil rameny a říkám: Tak jo. Pak jsme se dál dívali na televizi a po chvilce přemýšlení mi to nedalo a zeptal jsem se taťky, co to vůbec ten výběr je. Tak mi to taťka vysvětlil a jel jsem pak do Brna. 

Ve Frýdku-Místku si hodně vzpomínám na Honzu Maštalíře. Když jsem hrával v mládežnický reprezentaci, tak se mi trochu zvedlo sebevědomí a začal jsem si trochu vyskakovat. Mašťa se pak se mnou musel trochu „prát“, takže se nedá říct, že jsem byl stále jeden z těch nejpoctivějších. 

Jak se z tebe vůbec stal nadhazovač? 
V Klasiku jsem zpočátku hrával spojku a občas jsem chodíval na nadhoz. Pamatuji si, že jsme jednou byli na turnaji v brněnském Zetku (hala Z na Brněnském výstavišti – pozn. red.) a Mašťa mně říkal, ať neházím na první metu obloučky, ale rovně. Já se totiž bál, že to přehodím nebo udělám chybu. Díky tomu pak přišli na to, že házím celkem rychle. A na tomto turnaji neměl kdo nadhazovat, tak jsem musel jít nadhazovat já. Už si to úplně přesně nepamatuji, ale myslím, že jsem tehdy odházel zápas proti Blansku bez umožněného hitu. Tam si mně právě všiml i Pavel Chadim. Do reprezentace mně pozval již jako nadhazovače. V Dracích jsem pak pár zápasů odehrál v poli, ale jinak jsem nastupoval pouze jako nadhazovač. 

Jako nadhazovač se moc často na pálku nedostaneš. Vzpomeneš si, kdy si naposledy pálil v zápase?
Letos určitě ne (směje se). Myslím, že to bylo loni za Arrows někdy ke konci sezony. Ono je to hodně těžké. Pro mě je problém, že ten míč nevidím a pak švihám úplně mimo. Oni mně tam možná pokaždé postaví pouze proto, aby se pobavili. 

Z Frýdku-Místku ses později dostal do Draků? Jak se vůbec zrodil tento přestup?
Já jsem měl z reprezentace spoustu kamarádů právě z Draků. Navíc byli Draci nejlepší tým v republice, takže kam jinam by se mladý kluk chtěl dostat? Když jsem končil základní školu, tak jsem se rozhodoval, kam jít dál. A v Brně tehdy udělali sportovní program při jednom gymnáziu, tak jsem to začal zjišťovat, že by se mi to líbilo. První tři roky jsem však nehrál za Draky, ale za Express.

Pamatuji si, že v Dracích si začínal jako closer. V Arrows si postupně přešel z pozice closera na startujícícho nadhazovače. A letos si v Regensburgu nastupoval i jako startér i jako closer. Která z těchto rolí ti více vyhovuje?
Na to je těžké odpovědět. Mně baví obě tyto role. Každá má svá pozitiva. Já stavím své nadhazování hlavně na dvou typech nadhozu. Na fastballech (rychlé rovné nadhozy – pozn. red.) a sliderech (technický točený nadhoz ) pozn. red.). Proto jsem v Ostravě ze začátku nastupoval jako closer. Trenéři si tak mysleli, že s tím nemůžu startovat zápasy, protože by je pálkaři rychle přečetli. Ve druhé sezoně však v Arrows chyběli nadhazovači a tak mně postavili do jednoho zápasu. A pak už to šlo tak nějak samo od sebe. V Německu jsem zpočátku také chodil hlavně jako closer. Pak však odešel jeden z Američanů a tak jsem dostal šanci zápasy také začínat. 

Ty si říkal, že házíš hlavně fastbally a slidery. Vím, že používáš také changeup. Když jsem kdysi dělal rozhovor s Petrem Minaříkem z Draků, tak ten teprve nedávno do svého repertoáru přidal další nadhoz. Máš i ty nějakou ambici přidat další typ nadhozu?
Na svém changeupu pracuji neustále. Trošku se s tím peru, ale určitě zkouším všechno možné. Když Péťa Minařík hází nějakou dobu v Extralize, tak jej pálkaři znají a je neustále potřeba upravovat taktiku a nadhozy. Musí měnit sekvence, ubírat nebo přidávat nadhozy. To je ten baseballový vývoj.

Letošní sezonu si odehrál v Regensburgu, se kterým jste skončili druzí v německé Bundeslize. Jak se ti líbilo zázemí v tomto ambiciózním klubu?
V Německu mají asi jeden z nejlepších stadionů v Evropě. Zázemí je super. Hlavně divácky se to nedá moc srovnávat. V Evropě asi není tým, na jehož zápasy chodí víc diváků. Nám na utkání v lize chodilo kolem šesti set fanoušků. Líbí se mi, že i lidi, kteří nemají nic společné s baseballem, tak tomu klubu fandí. U nás totiž většinou chodí na baseball pouze lidi, kteří mají nějakou spojitost s baseballem. 

Nyní jdeš hrát do Austrálie. Je to poprvé, co budeš hrát i v zimě. Co od toho očekáváš?
Popravdě nevím, co přesně od toho mám očekávat. Od té doby, co jsem skončil školu a šel hrát do Německa, tak to beru hlavně tak, že cestuji, objevuji a poznávám nové lidi. Určitě tam chci házet nejlíp, jak umím. Ale od samotné ligy nevím, co přesně čekat. Samozřejmě nějaké informace o soutěži mám, ale rád si dělám své vlastní názory. Těším se, že poznám nové lidi, novou kulturu a budu sbírat zkušenosti. Pak je můžu předat mladším klukům, když by chtěli hrát v zahraničí. 

Co bys vzkázal mladým baseballistům, kteří s baseballem začínají?
Hlavně, aby na sobě makali. Aby si od každého trenéra něco vzali a dali si dohromady to, co jim sedí. Dále aby si věřili. Když se podíváš na reprezentaci, tak vidíš, že každý je jedinečný. Neexistuje žádné kouzlo, které by ti někdo poradil a ty budeš moct hrát Major League. Musíš si vyzkoušet, co u tebe funguje, a to co nefunguje vyhodit a jít dál. Je třeba si rozšiřovat obzory. Musí mít snahu se dostat co nejdál. To, že Klasik hraje druhou ligu, neznamená, že by se jeho odchovanec nemohl dostat do Major League nebo hrát nějakou profesionální ligu. Letos jsem přišel na to, že i v Evropě je množství různých možností a nabídek. Já jsem před sezonou dostal dvanáct různých nabídek z Francie, Holandska a podobně. I kdyby ten baseball byl nakonec v daném místě špatný, tak se alespoň podívají do světa a pomůže jim to v rozvoji osobnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat